Quido Sklenar - Moje včelí matička - Říjen

Quido Sklenar - Moje včelí matička

 

<<< předchozí díl

následující díl >>>

 

Co by měl dělat včelař v říjnu

Podzim. V tomto měsíci ohlašuje se již zima. Doporučuje se, připravit materiál pro zazimování. Ovšem, neříkám, že nás již trochu studená noc volá do práce; Nikoliv, ale doporučuji zazimovat již při prvním větším poklesu teploty, rozhodně raději dříve, než později. Jest mnoho důvodů pro včasné zazimování.

Zabalená včelstva zavíčkují mnohem dříve podanou potravu, než nechráněná, neboť k vypocení a zpracování vosku jest především potřebné teplo. Zavíčkovaná potrava jest mnohem více chráněna před vlhkem v úlu, než nezavíčkovaná a předejde se tím nemocem.

Med, který jest v teple, nezrní tak rychle, jako med v chladnu chovaný.

Zrněný med jest vždy ztrátou pro včelaře, neboť včely jej neužitečně vyhryžou a z úlu vynesou. Žijeme však v hospodářsky těžké době a nemůžeme si tedy dovolit rozmnožovat konto ztrát. Jest tedy nutno přechovávat zásobní plásty pro jaro v zimě v teplé místnosti; med nám potom tak snadno nezrní; naopak v plástech, které jsou v prázdných úlech, nebo v studených místnostech sezrní med velmi brzo.
Na podzim mají některá včelstva, která byla pozdě přikrmována, ještě plod, který vyživují. Potřebuje-li vyspělá a otužilá včela k životu jistý stupeň tepla, tím více je potřebuje plod. Z plodu, který jest v chladnu chovaný, nebo snad zachlazený, vyvinou se jen méněcenné a nedostatečně vyvinuté včely.
U všech pozdě přidaných mladých matek najde se v tomto měsíci ještě plod a často velmi mnoho, neboť každá nová matka snaží se, pokud možno, mnoho včel splodit, aby s nimi mohla přezimovat. Toho si, bohužel, včelaři dosud velmi málo všímají.

Všechny tyto důvody zřetelně poukazují na to, že včasná úprava úlu na zimu jenom prospívá včelám a přirozeně i včelaři. Jeden zameškaný den s následující chladnou nocí může natropit mnoho škod.
Proto: Co můžeš učiniti dnes, neodkládej na zítřek!

Mimo zazimování stará se tento měsíc včelař též o ochranu proti rozličným nepřátelům včel a o zlepšení pastvy.

Zazimování včelstev

Názory o způsobu zazimování se dnes velmi různí. Ani výsledky badání nepodávají nám jasného obrazu, takže jsme odkázáni na vlastní zkušenost a praxi. Jedni přísahají na studené, druzí opět na teplé zazimování; jedni tvrdí, že zimou se spotřebuje mnoho potravy, aby se dostalo včelám dosti topiva, druzí přičítají spotřebu potravy teplu. Kdo má pravdu? Naši badatelé jsou na nejlepší cestě, aby tuto záhadu rozřešili na základě velmi přesných a svědomitých měření a vážení. Přispěním praktiků bude brzo vědecky stanovena správnost jednoho z obou názorů. Já sám jsem dosud stoupencem teplého zazimování.

Provádím je následovně: Do prázdných pytlů od rýže a cukru, vložím slabou vrstvu novinového papíru a prošiji to. Těmito pytli přikryji potom úly. Aby byly vzhlednější, přikryji je ještě lehkou vlněnou pokrývkou. Do úlů, v kterých jsou většinou okna s drátěným pletivem, vložím především vrstvu novinového papíru, potom slaměnou rohožku; poslední dobou užívám místo ní plstěné vložky, upevněné na tvrdé lepence. Každá vložka má číslo úlu, aby přesně zapadla a zamezila tak průvan, který včelám škodí. Při včelaření se dvěma včelstvy natlačím do prázdného prostoru mezi medníkovými nástavci též slaměnou rohožku. Je-li možno, obiji boční stěny medníku plstí, aby se v úlu udržovalo teplo.

S takto zabalenými včelstvy přečkám vždy dobře zimu, ačkoliv jsou i u nás někdy kruté mrazy. Nyní však něco velmi důležitého. Jsou včelaři, kteří velmi pečlivě obalí svoje včelstva; sotva však zavane první vlažný větřík, odstraní všechen obal, aniž uváží, že často ještě v dubnu, ano i v květnu jsou silné mrazíky. To jest ovšem veliká chyba, neboť nikdy nepotřebuje včela tolik tepla jako v době plodování. Kdyby byl včelař ponechal včelstva přes celou zimu vůbec bez obalu, nebylo by to takovou chybou, jako když je brzo na jaře zbaví ochrany. U nás dle starého selského pořekadla začíná teplo teprve na sv. Urbana, to jest 25. května. Teprve tehdy myslíme na odstranění obalu. Při svém způsobu včelaření odstraním ochranný obal začátkem hlavní snůšky, to jest v době od 15. do 25. května, před nasazením medníku. Sešli-li včelstvu, že jest nutno dříve nasadit medníky a panují-li ještě chladna, přikryji dokonce i medníky pokrývkami. Je-li včelstvo týden zdrženo chladem ve vývoji, znamená to ztrátu jednoho týdne pro snůšku. U nás, kde počítáme s jedinou, jen několik dní trvající snůškou z vičence, znamená to vážnou ztrátu.

Mnohý včelař nedovede pochopit, jak to přijde, že jeden v téže krajině, se stejnou snůškou a stejnými úly docílí celkem dobrých výsledků, zatím co jeho soused má menší výnos nebo vůbec žádný. Přirozeně vznikne z toho hned tichá závist. Brzo roznese se o šťastném včelaři rozmanité řeči, které se snaží poškoditi jeho včelařskou čest. Tito závistiví sousedé nepomyslí, že mimo plemene a chovu výběrem záleží též na způsobu včelaření. Svými chybami se nepoučí, ani se nechtějí učit, jsou již přemoudřelí, a tak se stávají ještě zatrpklejšími. Je to od nich nemoudré.

Některý včelař snad namítne, že zná z prakse případy, kdy včely přezimovaly s poškozenými dveřmi u úlu, bez zimního obalu aneb v košnicích prohryzaných myšmi. Ovšem, toho nikdo nepopírá. Ale obyčejně včelař zapomene nás zpravit, zda tato včelstva donesla nějaký užitek a zda se vyrovnala ve svých výkonech jiným, pečlivě zazimovaným včelstvům. O nesprávnosti těchto výjimek může se ihned skálopevně přesvědčiti na svém včelíně. Ať zazimuje část čeledi bez jakékoliv ochrany a druhou část řádně opatří obalem na zimu, ať potom správně ocení výkony jednotlivých včelstev a jistě, že nebude nikdy více stoupencem studené theorie. Včelka jest dítětem slunka a nikdy ne ledovým medvědem.

Nepřátelé a škůdci včel.

Kapitola, která zvláště v posledních letech stala se velmi důležitou pro včelaře. Jsou to nemoci, které často zle řádí a poslední dobou zeslabily mnoho včelínů nebo je zcela zničily. Jsou známy případy, že na příklad včelín s 84 včelstvy byl v několika týdnech bez včelky a ze včelínu se 100 čeleďmi zůstalo jich jen několik. Zda včelařství prodělává stejnou pohromu, jako před několika lety vinařství, vždy jen nové nemoci a noví nepřátelé. Pro útěchu včelaře nutno doznati, že jako vinařství se vzkřísilo různými ochrannými prostředky, tak i pro včelařství jest tato pohroma jen přechodnou, neboť jistě se najdou účinné ochranné prostředky. Jest ovšem nutno, aby každý jednotlivý včelař věnoval zvýšenou pozornost zdravotnímu stavu svých čeledí. Záleží jen na nás, abychom mnohému předešli. V jednotlivých zemích jsou již zákonitá opatření, která nařizují povinné hlášení onemocnělých čeledí, užití ochranných prostředků a pod. Zde jest široké pole působnosti pro vedení spolků, takže zůstává vpravdě málo času na zaspání.

Zmíním se především o velkých škůdcích včel; tito však nejsou daleko tak nebezpeční, jako nejmenší, kteří jsou patrní jen pod mikroskopem. Jest to především

myš a o mnoho menší rejsek.

Tato malá stvoření mohou zle poškodit velké včelstvo. Stálý neklid a nesnesitelný zápach dráždí silně včely; ty snaží se marně zbaviti nepřítele a následek jest velké úmrtí a seslabení nejkrásnějšího včelstva. Zde pomohou jen dobré pasti anebo jedy.

Druhým druhem jest jinak užitečná sýkorka,

která právě na zimu se stěhuje do zahrady. Kdyby odklízela jen mrtvé včelky, byli bychom jí vděčni. Ale čerstvé zboží jí lépe chutná, tak jako lidem. Brzo přijde na to, že klepáním a boucháním vyláká včely z úlu a pilně toho také využívá. Často jsem pozoroval sýkorky při práci a snažil se jejich pozornost odvrátiti od úlu. Nejlépe se mi to zdařilo tenkráte, když jsem zavěsil na několika stromech dlouhé pásky slaniny. Mnoho a mnoho hodin bavily se potom trháním slaniny a včelín měl od nich pokoj.

Hrubiánem jest datel.

Běda, pustí-li se do některého červotočivého úlu; třísky létají na všechny strany a včelstvo jest ztraceno. Viděl jsem takovou zkázu na vlastní oči. Jistým obranným prostředkem jest ručnice.

Včela zápasí ještě i s jinými nepřáteli. Zmíním se jen o některých. Jako chovatel matek nevidím příliš rád vlaštovku v okolí včelínu. Že chytá včely, viděl jsem sám nesporně několikrát; zdali to byli trubci, dělnice nebo matky, nemohl jsem rozeznat. Abych usmrtil a pitval mladé, to bych nepřenesl přes srdce. Pokud nemám v ruce corpus delikti, nemohu vystoupiti jako veřejný žalobce. Také ťuhýčkům, rehkům a lejskům se připisuje, že lapají včely. Sám jsem jich dosud neviděl „při práci“.

Z říše hmyzu obtěžují často včely; vosa, sršeň, včelojed, mravenec, majka, zavíječ, smrtihlav, kožojed, pavouk, včelomorka a jiní.

Sršeň

přistihl jsem ho sám několikrát na lupu; bleskurychle snesl se na leták, popadl včelku a odletěl s ní stranou, aby ji klidně snědl anebo donesl svému plodu. To se opakovalo v krátkých přestávkách celý den a týden, pokud nenastala náprava zabitím tohoto škůdce. Nevím, zda jest to bajka nebo skutečnost, že sršně vnikají i do úlu a tam ubijí matku, aby v nastalém pak zmatku mohli snadno loupiti. Nevěřím, že by se to stávalo snad častěji, jeden případ, který mi byl hlášen, byl jen náhodným. Svědkyní tohoto případu jest paní Grollová, velkovčelařka. Na vlastní oči viděla sršně vniknouti do úlu a po chvilce odnášeti z něj značenou matku; podařilo se jí matku osvoboditi. Matka nebyla poškozena a vlezla znovu do úlu. Opravdu velmi vzácný případ. Zmiňuji se o něm proto, abych včelaře upozornil na bedlivější pozorování.

Nejlepší zbraní na sršně, vosy a pavouky jest obyčejné pravítko nebo lišta. Po krátkém cvičení srážíme tyto včelí nepřátele k zemi, třeba i v letu. Proto visí toto pravítko po celé léto venku na mém včelínu k okamžitému použití.

Včelojed

jest druh vos; živí s oblibou sebe i svůj plod čerstvě usmrcenými včelami. Na štěstí jest u nás dosti vzácný. Ovšem, kde se rozšíří, třeba jej bedlivě hubiti.

Kodulka

(Mutillia europaea) vyskytuje se u nás též zřídka. Kde se však objeví, stává se nebezpečnou. Samička má dlouhý, silný bodec, kterým usmrcuje sta pracovnic, aniž se jí mohly včely zbaviti. Za zprávy o řádění tohoto škůdce děkuji panu řd. L. Mamerlerovi z Bischofshofen v Salcburku, kde se tento škůdce častěji vyskytuje. Nejlépe se ho zbavíme zabitím samičky, která vnikla do úlu.

Majka.

Larvy tohoto brouka žijí na rostlinách, nejčastěji na medonosných. Navštíví-li včelka takovou rostlinu, zavrtá se jí larva do zadečku a včela bídně zhyne. Kde se objeví ve větším měřítku, jako mi bylo hlášeno z Burgenlandu, způsobuje velké škody. Nejlepší obranou jest zašlápnutí každé majky, kterou uvidíme na jaře, kdy se objevuje nejčastěji.

Kožejed.

Tento malý brouček jest většině včelařů vlastně neznám. A jestliže snad jej někteří znají, nevědí nic o jeho zhoubném řádění. Co má na svědomí, to často připisujeme zavíječi, ovšem neprávem. Tvrdím, že tam, kde se vyskytuje, natropí více škod nežli zavíječ. Jeho larvy rozvrtávají dílo a to velmi důkladně. Nejraději se vrhají na plásty pylové. S počátku jsem sám neznal ničeho o tomto malém škůdci. Přišel jsem na to náhodou. Jsem náruživým rybářem a proto pěstuji na staré souši v přikrytém hrnci červy zavíječe, jako výborné lákadlo pro ryby. Byl jsem však překvapen, když jsem našel na souši krásně vyvinuté kožejedy a plno prázdných, černých kukel. Zkoumal jsem nyní bedlivěji. Poznal jsem, že kožejed ve svém prostém obleku jest vlastně nebezpečným škůdcem díla. Proto jsem mu ihned vypověděl vojnu a zabíjím jej na potkání, nejčastěji v dobře uzavřených skříních na plásty.

Smrtihlav.

Také tento nádherný motýl, u nás obr svého rodu, může se státi včelaři velmi nepříjemným; rozmnoží-li se, rozkrade včelám zásoby potravy, včely znepokojuje a ty mu nemohou nikterak na kůži. Dosti často se mu stane, jako vlkovi v bajce, který vlezl do sklepa za kozou, nažral se, nemohl potom prolézt a sedláci mu notně nabili. Tak se stává i smrtihlavovi; hladový se snadno protáhne česnem, když se však nasytí, nemůže ven. Tu se naň včely oboří, zabijí a roztrhají ho. Na dně úlu najdeme potom jenom zbytky tohoto motýle. Zdržíme-li se v podvečer v roce, kdy se často vyskytuje (jako na příklad v r. 1924), před včelínem, chytneme leckterého tohoto nádherného tovaryše. Dávejme pozor na bramborová pole v blízkosti včelínu, neboť larva tohoto škůdce se v brambořišti nejčastěji zakuklí a vylíhne.

Pavouci.

I tito jsou nepřátelé včelařovi, jelikož mnoho našich miláčků pochytají do sítí a připraví je o život. Nejzhoubnější jsou sítě křižáka. Sám jsem našel dvě panenské matky, které vyletěly na svatební let, mrtvé v sítích pavouka. Ačkoliv tato ztráta činí nepatrné procento při mnoha tisících matek, které jsem za svého života vypěstoval, přece se nesmí zapomenout, že nestrpím na včelíně pavučin a že lituji každé mladé matky, která zahyne. U včelařů, kteří nevěnují příliš péče odstraňování pavučin, jsou ztráty snad ještě větší. Jak se zbavit těchto škůdců? ptá se mnoho včelařů. Zničí-li jeden den pavučiny, objeví se druhého dne nové. Zde nám opět dobře poslouží pravítko. Pozdě na večer vyhledáme místo, kde pavouk přede. Překvapíme ho při práci; jeden úder a jest po všem. Jen v tento čas můžeme ho zasáhnout, jinak jest za dne dobře ukryt, takže nám přijde zřídka na oči.

Vosy.

Ty ať čert vezme! řekne v zoufalství mnohý včelař. Čím jest vrabec u ptactva, tím jest vosa u hmyzu: drzá do krajnosti. Na obranu proti ní doporučuje se pravítko, chytání do lahví a ničení hnízd, která jsou často blízko včelínu, někdy dokonce i v samotném úlu. Letos zabil jsem s přítelem Manfriedem z Vídně na 2000 vos, které se slétly na láhve na krmení, které jsem odložil na včelně.

Mravenci.

Často dostávám dotazy, jak jest možno zbaviti se tohoto dotěrného a nemilého hosta na včelně. Boj proti němu bývá často dosti zdlouhavý. Podaří-li se nám najíti mravenčí hnízdo, jest nejlépe polítí je vařící vodou. Také se osvědčily sklenice na chytání, naplněné částečně sladkou vodou. Rovněž se doporučuje položit mycí houbu, nasáklou sladkou vodou, do včelínu nebo do úlu, a když jest obsypána mravenci, hoditi ji do vařící vody. Nutno to ovšem několikrát opakovati, až se mravenců zbavíme. Lidská moč, kterou hnízdo častěji polijeme, jest rovněž vyzkoušeným prostředkem k zahánění mravenců. Usadí-li se mravenci v obalu úlu nebo v úlu samotném, zvláště červotočivém, jest potom nutno proti nim energicky vystoupiti, jinak jsou včelám trýzní. U starých úlů, plných děr, pomáhám si tím způsobem, že naliji do otvorů petrolej. Působí rychle a důkladně. Stavíme-li nový včelín, doporučuje se v kraji bohatém na mravence postaviti betonový základ, v kterém jsou hlubší žlábky, naplněné stále vodou nebo olejem. Tím jest mravencům znemožněn vpád do včelína. Ve Švýcarsku užívají podstavců ze železa, také tak zařízených.

Včelomorka bezoká.

Objevuje se často v zanedbaných včelínech ve velkém množství. Nejvíce trpí tímto příživníkem matka, která bývá jím často jako osátá. Ubírají jí mnoho z podané potravy a protože se kladení řídí množstvím podané potravy, nemá dostatečné síly ke kladení, slábne, hyne a s ní i celé včelstvo. Proto boj tomuto zlému škůdci! Měl na dně úlu jest semenistěm včelomorky; čistěme proto úl důkladně. K odvšivení matky doporučují se různé prostředky. Nejčastěji si pomáháme tabákovým kouřem. Vezmeme matku do uzavřené dlaně a foukáme na ni kouř. Včelomorky, kouřem omámeny, odpadnou a potom je usmrtíme. Také já jsem tak konával; ale jakmile jsem poznal, že matka kouřem trpí a když jsem se dozvěděl, že jeden včelař po silném nakuřování našel matku mrtvou, neužívám nakouřování, nýbrž špičatým dřívkem, namočeným v medu, sbírám příživníky s těla matky. Jest to sice práce trochu zdlouhavá, ale jistá. Současně nutno vyvrátiti bajku, která se objevila v některých knihách a časopisech, že totiž na trubce včelomorka nejde. To jest nesprávné, zcela nesprávné! Sám jsem ukázal účastníkům při návštěvě včelínu v Linzersdorfu v Dolních Rakousích trubce, kteří byli včelomorkou tak obsypáni, jakoby to byly matky. Velmi účinným prostředkem jest naftalin. Na dno úlu vložíme přes noc velký kus bílého papíru s troškou naftalinu. Druhého dne ráno leží příživníci omámeni na papíru; spálíme je i s papírem. Dejme při tom pozor na lupičky!

Zavíječ.

neboli motýlice, objevuje se ve dvou druzích, a sice motýlice menší a motýlice větší; jest každému včelaři dobře známa, tím však není řečeno, že by se tato dobrá známost měla snad proměnit v přátelství; v žádném případě. Všem včelařům jest stejně nepříjemná, ačkoliv má důležitý úkol v přírodě, totiž ničení staré souše nebo též neschopných včelstev, u kterých se lehce mohou usaditi rozličné zlé nemoci. Svou činností jest nebezpečnější motýlice menší, protože porušuje nejen dílo, ale i plod, který částečně opřádá, takže zmrzačené, života neschopné včelky se musí prodrat. Nejlepší obranou proti tomuto škůdci jest omeziti jeho životní podmínky. V prvé řadě jest to udržování dna úlu v čistotě, potom ochrana zásobních plástů pilným věšením a konečně vyloučení slabých, bezmocných včelstev ze včelnice. Velmi důmyslným opatřením proti motýlici jest past na motýlice od neúnavného vynálezce Césara Rhana. Do malých destiček vydlabeme mělké žlábky; destičky vložíme potom na dno úlu, žlábky dolů. Motýlice vyhledají zajisté tyto žlábky k zakuklení, můžeme je zde lehce vyhledat a ubít. Ovšem na jedno třeba dáti dobrý pozor; každý třetí nebo čtvrtý den pečlivě vyčistíme žlábky, jinak máme na včelně zařízení pro pěstování motýlice. K těm, kdo toho nedbali, nutno počítati i Quida — a proto toho raději nechal.

Mnohem nebezpečnější těchto škůdců jsou velmi malá stvoření, roztoči a bacily, která jsou příčinou různých nemocí. Nebezpeční jsou tím, že se vyskytují v ohromných spoustách a většinou své zhoubné dílo provádějí v útrobách včel; proto též boj proti nim jest těžký, někdy i zcela nemožný. Nejlepším ochranným prostředkem jest čistota, kterou jsem již tolikráte doporučoval. Vnikl-li jednou tento hrozný nepřítel do včelínu, potom jest nejjistějším prostředkem — krematorium — smrt žehem. Nemudrujme sami příliš dlouho, zašleme podezřelé onemocnělé včely výzkumnému ústavu a podle jeho pokynů se potom zařiďme. Často doporučované prostředky proti hnilobě plodu a jiným škůdcům nedosáhly dosud žádného většího účinku, než že vyléčí důkladně měšec postiženého. Proto i v tomto případě: Pozor na vlak!

O některých důležitějších nemocech se zde krátce zmíním.

Hniloba plodu.

Rozeznáváme čtyři druhy této zlé nemoci; mají různá jména, na příklad nezapáchající hniloba nebo kyselý plod. Zdravý plod má vypuklá víčka, nemocný propadlá a částečně děravá; šíří-li se při tom i nepříjemný zápach, nastává největší nebezpečí. Jistým znamením nemoci jest vlákno, které se táhne na zápalce, vstrčené do napadené buňky (mor včelího plodu!). Je-li však obsah buňky zaschlý, nalezneme jako jisté znamení černohnědý příškvarek na dně úlu. Není-li žádného znamení, dle kterého bychom mohli chorobu určiti, zašleme ihned podezřelý plást výzkumnému ústavu a dle jeho pokynů se řiďme. Já v podobném případě včelstvo i s dílem spálím a úl, je-li ještě k čemu, řádně horkým, silným roztokem sody vymyji a potom uvnitř benzinovou lampou vypálím. Je-li však úl starý, užiji jej jako topiva v domácnosti.

Májovka.

Tato nemoc jest pojmenována dle měsíce, ve kterém se nejčastěji vyskytuje. Známky nemoci jsou: neschopnost k letu; motající se létavky i mladé včelky s nabubřelým zadečkem padají ihned před včelínem k zemi. Nemoc vyžádá si značných ztrát. Považuji ji za onemocnění zažívacích ústrojí. Jest rozšířeno mínění, že příčinou májovky jest některý druh pylu. To zdá se býti správným. Bystrý pozorovatel života včelího ve Švýcarsku tvrdí na základě svých dlouholetých pozorování, že příčinou nemoci jest namrzlý pyl pampelišky. Tuto příčinu můžeme klidně přijati, neboť se nemoc nejčastěji vyskytuje v době květu pampelišky. Většinou zaniká nemoc sama velmi rychle bez zákroku včelařova.

Černá nákaza

objevuje se zhoubně po dlouhotrvající lesní snůšce, zvláště po snůšce s jedle. Nemocné včelstvo silně prořídne, ale nepozorujeme žádných dalších zlých následků. Nemocné včelky jsou leskle černé a často houfně umírají. Také z jara můžeme ojediněle pozorovati tyto černé lesklé včelky před včelínem nebo na letáku bezvládně vyčkávati. Dle mého úsudku trpí tyto včelky jinou, dosud neprozkoumanou nemocí. Zdali nemoc napadá jen mladušky, jako májovka, není mi známo, neboť barva postižených jest zcela změněná. Domnívám se však, že se s určitostí jedná jen o mladušky, protože mají neporušená křídla.

Onemocnění mladušek májovkou jest lehce vysvětlitelno, neboť při přípravě krmě zpracují i pyl s pampelišek. Proti černé nákaze není dosud léku; uzavření česen se z rozličných jiných přirozených důvodů neosvědčilo.

Nosemová nákaza.

Toho času je to nejnebezpečnější nákaza. Dostávám přímo hrozné zprávy o této nemoci. Včelaři často tuto nemoc ztotožňují s úplavicí, jakoby byla stejného původu. S tímto názorem nesouhlasím. K nesprávnému úsudku svádí okolnost, že nosema končí často lehkým záchvatem úplavice. Zároveň jest vědecky dokázáno, že příčinou nosemové nákazy jest živočišný cizopasník „nosema apis“. Úplavice naproti tomu jest těžké onemocnění zažívacích ústrojí, vyvolané nezpůsobilou potravou, zbytky nestravitelných látek, nahromaděných ve střevech, a nejčastěji nachlazením. Velmi často můžeme ostatně pozorovati, že nachlazená včela jeví ihned známky úplavice.

Je-li nosemová nákaza v pokročilém stupni, zjistíme ji velice snadno. Rozevřeme-li včelu, jeví se střevní obsah bílý místo hnědý. S jistotou dá se nemoc zjistiti jen mikroskopem. Vyzkoušených prostředků proti tomuto zhoubci vlastně dosud nemáme. Nejlepším ochranným prostředkem jest čistota při všech pracích na včelíně i na napajedlu. Chraňme se spojovati sesláblá včelstva, vypukne-li na včelíně nakažlivá nemoc. Tím nemoc nejčastěji ještě rozšíříme. Již před několika lety doporučoval jsem pokusy se směsí stejného dílu kuchyňské a Glauberovy soli, přimíšené do potravy. Prvý toho použil inženýr Lochs z Innsbruku a dle svých zpráv docílil netušených výsledků. V poslední době jest to P. Romedius Girtler, který v různých časopisech uveřejnil zcela neuvěřitelné úspěchy v léčení nosemy tímto jednoduchým prostředkem. Zajisté stojí to za pokus každému včelaři, u kterého se tato nemoc na včelíně usadila. Doporučuji do 1 litru potravy přimísiti velkou špičku nože směsi obou solí; Girtler bere větší dávku a sice plnou lžíci. Jest důležito, aby každý uveřejnil výsledek léčby pro poučení druhých včelařů. Stejně důležitá jest i řádná desinfekce úlů po zamořených čeledích. Důkladně vyčistíme úly, přidáme-li do vápnité kaše jemně rozemleté sody a touto směsí natřeme stěny úlu, česno i leták a ponecháme tak několik neděl státi. Po této době je vymyjeme silným, horkým roztokem sody a vyčistíme. Díla nosemou postiženého včelstva neupotřebujeme ani po letech. Ztráta není ani tak velká. Souše rozpustíme a rámky spálíme. K udržení zdravotního stavu svých včelstev přidávám do potravy při podněcování i při dokrmování na zimu zvláštní odvar. Na 20 litrů potravy vezmu plnou hrst čerstvé melasy, právě tolik bílého řebříčku s plochými okolíky, o něco méně pelyňku a mám-li právě při ruce též něco heřmánku a pískovce. Směs povařím dobře v jednom litru vody a přecedím do potravy. Na jaře přidávám do směsi též několik pomerančových nebo jablkových slupek, ovšem ne jako lék nýbrž pro jejich vůni; včely takto připravenou potravu raději přijímají. Doporučil jsem několikrát tento odvar v různých časopisech a obdržel jsem mnoho dopisů o jeho příznivých účincích. Dříve, než počneme s léčením, nutno, abychom nabyli jistoty o druhu nemoci. To se stane jen ve výzkumném ústavě.

I v mém včelíně se před lety objevil lehký případ nosemy. Jak jsem zakročil? Smíchal jsem stejné množství kuchyňské a hořké soli a každodenně jsem dal štipku této směsi do všech napajedel. Po osmi dnech nebylo ani stopy po nemocných včelách. Prosím včelaře, kteří toho užijí, aby mně o výsledcích podali zprávu.

S blížícím létem nosemová nákaza se ztrácí, lépe řečeno, nepozorujeme tolik ztrát, jelikož jest dosti dorostu; velmi často však vyhubí celá včelstva i včelíny. Dobrým lékem, aspoň na krátko, jest výměna matky.

Úplavice.

Nemoc, kterou můžeme dosti často pozorovati po dlouhé zimě. Včely nemohou déle udržet v sobě výkaly, vyprázdní se v úlu, namístě venku, znečistí úl a rozšiřují nepříjemný zápach. Nemohou-li se včely hned s počátku nemoci proletět, zneklidní se včelstvo, rozlízá se, tím se zachladí, bolesti se stupňují a máme často veliké ztráty. Následuje-li včas prolet, jsou včely brzo mimo nebezpečí.

Jako příčina úplavice udává se jednoduše nezpůsobilá potrava pro zimu, nezpůsobilý med a tím jest udán zároveň postup léčení. Krmiti na zimu cukrem. Dříve byl jsem též stoupencem přikrmování cukrem. Dával jsem bez výjimky každému včelstvu na zimu 2 litry cukrového roztoku. Od několika let zazimuji však jen na čistém medu a přes to nebyly včely ani v nejmenším postiženy úplavicí; ovšem užívám jen čistého květového medu. Za celou dobu svého včelaření zjistil jsem jen jedenkráte na včelíně lehký případ úplavice. Bylo to jednou brzo na jaře, když jsem přes varování svojí ženy zkrmil nakyslou potravu. Všechna včelstva, která jsem touto potravou přikrmoval, dostala lehký záchvat úplavice, na štěstí však brzo přešel.

Nemohu se ubrániti následujícímu úsudku. V krajinách, odkázaných dnes na lesní snůšku, byly přece již od staletí lesy, a dříve ještě rozsáhlejší nežli dnes. Kdyby jen lesní med byl příčinou úplavice, dávno by včela v lesnatých krajinách vyhynula, zvláště uvážíme-li, jak primitivně ji ošetřovali brtníci; pozorujeme i u jiných druhů, že z nedostatku životních podmínek vymírají. U včel tento případ nenastává, proto není ani nezpůsobilý med jedinou příčinou smrti. Soudím následovně: Lesní med jest částečně příčinou úplavice, jeho škodlivost však není v jeho složení, ale v nedostatku vody. Jest dokázáno, že určité druhy medu, které nejrychleji zrní, obsahují nejméně vody a jsou nejčastěji příčinou úplavice. Proto věřím, že jest na dobré cestě jeden německý včelař, který ve velkém dělal pokusy v zazimování „škodlivým“ medem s tak skvělými výsledky, že po léta neměl ani jediné ztráty. Postupoval tak, že med zředil do poloviny teplou vodou a potom najednou včelstva nakrmil. Pro včelaře s lesní snůškou stojí tento pokus za napodobení. I v tomto případě prosím o zprávy o výsledcích. Nebojte se pokusů, mohou býti provázeny neočekávanými úspěchy.

Roztočová nákaza.

Tato velmi nebezpečná nákaza byla poprvé pozorována na anglickém ostrově Wight. Tam vyhubila téměř všechna včelstva. Pevnina byla po delší dobu uchráněna od této nemoci; nyní však již docházejí zprávy z několika zemí, ve kterých se tato zlá nemoc objevila. Nejhorším při této nemoci jest, že jsme vůči ní naprosto bezmocní; při nosemě slibuje nám přimísení léku do potravy přece částečných účinků, při roztočové nákaze usadí se však nepatrný roztoč ve vzdušnicích včel. Tam ovšem s léky nevnikneme. Slyšel jsem několikrát, že k potlačení této choroby se doporučuje sirný prach, kterým se dno úlu posype a včely jej vdechují. Tato zpráva se sice dobře poslouchá, těžko jest jí však uvěřiti.

V Anglii a Skotsku bojují s úspěchem proti této nemoci tím, že onemocnělým včelstvům přidávají každoročně nové matky, objednané z ciziny, snad až z Rakouska, neboť každá napadená matka bezpodmínečně během roku hyne. Roztoč napadá jen dospělé včely. Rozmnožuje se ve vzdušnicích včel v ohromném množství a včelu zadusí. Známkou této nemoci jest, že napadené včely nemohou vzlétnout a pobíhají s chvějícími se křídly. Nesporně se dá nemoc zjistiti jen pod mikroskopem. Objeví-li se hromadně, zabarvují se vzdušnice včel výkaly roztočů hnědě. Proto zašleme nemocné včely hned výzkumnému ústavu. I při této nemoci varujme se spojování nakažených čeledí. Pro velmi seslabená včelstva jest jediným prostředkem — vysíření. Jinak snažme se udržovati svoje včelstva vždy v dobrém zdravotním stavu, neboť zdravé tělo snáze vzdoruje rozmanitým chorobám, než tělo nemocemi seslabené. Věda přinesla nám včelařům již mnoho požehnání. A proto doufáme, že se jí podaří dostati se na kloub i těmto nebezpečným nepřátelům.

Paratyfus.

Tak jako na vinicích se vyskytují vždy noví a noví nepřátelé, stejně děje se i včelám. L. Bahr ve včelařském archivu uveřejňuje zprávu o nové nemoci paratyfu. Tyfus jest vždy zlá nemoc a tak jest tomu i u včel. Při tomto novém hostu máme však přece nějakou, byť i slabou útěchu. Některá včelstva jsou immunní proti této nemoci a od těch chovejme.

Mohl bych se ještě zmíniti o jiných chorobách, ale ty se nevyskytují tak často. Mým úkolem jest upozorniti včelaře i včelařské spolky na nebezpečí, aby v daném případě správně zakročili. Včelaře začátečníky varuji, aby nekupovali včelstva z krajin, o kterých nemají naprosté jistoty, že jsou prosty nákazy. Jejich záhuba mohla by přinésti záhubu i celému spolku a v krutých případech, které mohou ještě nastati, i celé zemi. Proto všichni včelaři: oči vzhůru!

Budoucnost včelařství jest v zdravé a dobře živené včele a nikoliv jen v cukru. Věnujeme-li zdravotnímu stavu včely tolik síly, jako jsme až dosud věnovali opatřování cukru, neutrpíme touto novou činností žádných škod.

Zlepšování pastvy včel.

Úmyslně zařadil jsem tento oddíl do října, protože právě tento měsíc poskytuje nejlepší příležitost k vysázení různých medonosných rostlin, jako stromů, keřů, jedno- i víceletých rostlin. Naši předchůdci pamatovali na nás, tím větší povinnost máme pamatovati na své nástupce, zvláště když pozorujeme, že se snůškové poměry z roku na rok horší. Intensivním hospodařením zemědělců mnoho ztrácíme. V této věci nespoléhejme na nikoho; rolník myslí především na sebe, nám nepomůže velmi často z nedostatku zájmu, i když sám jest včelařem; vláda nám nemůže pomoci, jelikož jest vázána. A tak nám zůstává jen jediné východisko — vlastní pomoc. Ta jest jen tenkráte účinná, zúčastní-li se jí všichni včelaři. Spojenými silami mnoho dokážeme.

Pěstuje-li každý včelař ve své obci jen 2 až 3 medující stromy, jako jsou pajasan, akát, jerlín, akát japonský, javor, pocítí to zajisté v čase snůšky. Ještě výhodnější jest, pronajmou-li včelaři v některé obci kus obecního pozemku a nájem splácí dle počtu včelstev. Nikdo toho nepořídí a užitek bude přece značný. Velkovčelař Seifer v Ketzelsdorfu v Dolních Rakousích zasel pokusmo půl jitru svazenky a ačkoliv má 200 čeledí, přece zjistil na úlech, postavených na váze, značný přírůstek.

Vřele doporučuji společné pronajímání pozemků a osévání medujícími rostlinami, které mají význam i pro hospodářství, na př. hubami, t. j. komonice bílá, ligrus a pod. Nikdy nepůsobí tolik slova, jako skutky. Uvidí-li rolník na vlastní oči, jak bohatou žeň dávají nové jetelové druhy, mnohem ochotněji přijme novinky, než když slyší jen prázdná slova. Rolník jest většinou proti všemu novému značně nedůvěřivý.

Ve vápenatých půdách dobře se daří ligrusu,

nejlepší medonosné rostlině, která každoročně, při každém počasí meduje a výborně se daří. Rolník zpravidla sám nezačne se setím. Jest nutno, aby s prvním pokusem začaly spolky nebo jednotlivci včelaři. Ukáže-li se výsledek, pohne se i rolník snáze k pokusům. Nezapomeňme při těchto pokusech, že jest nutno půdu, i kdyby byla sebe lepší, naočkovati, aby se v ní dařilo jetelům a vůbec rostlinám motýlovitým. Očkování provádí se tím způsobem, že na př. se zásilkou semene ligrusu, dáme si současně zaslati i trochu ornice z pole, na kterém se pěstoval ligrus. Tato ornice obsahuje bakterie, které jetel nezbytně potřebuje a které se potom v nové půdě nesmírně rychle rozmnožují.

Jsou dva druhy ligrusu; ligrus jednosečný a dvousečný; prvý kvete jedenkrát, druhý dvakrát v roce a z těchto se teprve z druhých květů sbírá semeno.

Seje se na jaře do ovsa, oves se seseká, ligrus zůstane a teprve druhým rokem kvete. Není-li půda příliš jetelem vyžitá, zůstane ligrus 2 až 3 roky na témže místě. Mimo ligrus jsou ještě jiné rostliny, které zasluhují, aby byly ve větším měřítku včelaři i včelařskými spolky pěstovány. Jest to především

bílá a žlutá, neboli lékařská komonice.

Spokojí se každou i sebe hubenější půdou; v lepších půdách přirozeně lépe prospívá a jednotlivě stojící rostliny dosahují přes dva metry výšky. Kvete po několik neděl a jest po celý den oblétána včelami. V každé obci jsou prázdné plochy, na kterých by se mohla pěstovati pokusně. Škoda jen, že má malou cenu jako pícnina, jelikož obsahuje kumarin a ten se dobytku protiví. Kdyby bylo možné užíti ji jako pícniny, vypadalo by to v mnohých místech jinak s mednou sklizní. Totéž platí i o komonici, zvané

hubam.

Naděje, skládané v tuto novinku amerického původu, zklamaly. V Německu zkoušeli tuto silně medující rostlinu pěstovat ve velkém, ale dále se nerozšířila. Hubam jest odrůdou bílé komonice, nekvete však, jako tato v druhém, ale již v prvém roku. Výbornou medonosnou rostlinou jest též

jetel bílý,

rostoucí na lukách a pastvinách. V suchých létech meduje též dobře

vojtěška.

Bylo by velkým úspěchem, kdyby se zdařilo vypěstovati

jetel červený

s kratšími trubkami květními v strboulu, takže by včelky sosákem dosáhly nektaru. Žádný jiný druh jetele nemeduje tolik, jako jetel červený. Mimo tyto, v hospodářství užitečné rostliny, zasluhuje ještě mnoho jiných rostlin včelařovy pozornosti. Jest to především

pajasan,

který zaručeně každoročně meduje a to tak silně, že jsem v jednom pojednání užil výrazu: s pajasanů med teče. Nikdo zajisté nevěří pohádce, že pajasanový med pro svou zvláštní vůni není prodejný. Kdybychom jen měli několik tisíc kilogramů tohoto medu, prodal by se velmi rychle, neboť zvláštní jeho zápach brzo vyprchá. Něco jemnějšího nad sklínku čaje s pajasanovým medem nenajdeme. A kdo se jednou napil, volá jistě s radostí: Da capo! A při tom miluje tento strom, stejně jako

akát

i kamenitou půdu. Jest jisto, že pajasan spolehlivěji meduje a spolehlivěji je oblétán včelami, než akát. Dobrému jménu u včelařů těšila se v dřívějších dobách i

lípa.

Dnes však její sláva silně pobledla, neboť se zjistilo, že jen v některých půdách meduje a to ještě ne vždy spolehlivě. Že jest v době květu silně oblétána včelami, nemá to co dělat s medem, neboť dodává v té době mnoho pylu. Silná vůně lipových květů vábí včelky. Mnohem vydatnější jest

jerlín čili akát japonský,

ovšem má tu vadu, že kvete až v pokročilém věku. Dobře medují i různé druhy

javoru.

Některé odrůdy javorů tak dobře medují, že by mnohý včelař nedovolil je v žádném případě vykácet. Prvotřídní medonosnou rostlinou v několika málo krajinách jest

pohanka.

Meduje tak vydatně, že sta včelařů kočuje do míst, kde roste. Bohužel, meduje jen v lehkých písčitých půdách. Zdá se však, že za desetiletí a staletí se přece jen půda vyčerpá a potom se již nevyplácí kočovat za pohankou; tak na příklad, kdysi tak proslavené kočování na Moravské Pole v Dolních Rakousích zřídka se již vyplácí. Pohanka jest hospodářská rostlina. Příbuzné a divoce rostoucí jest

rdesno,

kterého jest několik druhů. Meduje velmi vydatně, takže mnozí včelaři mají z ní zcela neuvěřitelnou sklizeň. Na podzim kvete

vřes,

který meduje, jako žádná jiná rostlina. Není také divu, že tisíce včelstev putuje do vřesovišť a že včelaři z vřesovišť zařídili svoje hospodářství jen pro snůšku z této rostliny. V mnohých krajinách daří se

řepka,

za kterou se vyplatí kočovat se včelstvy; v jiných krajinách zase divoce rostoucí

ohnice.

V posledních letech získal obliby i

zlatobýl.

Nejlépe daří se mu na vlhkých místech, ale vyžaduje stejně sluneční polohu. Má-li dobré podmínky životní, meduje velmi dobře, takže nyní mnozí včelaři z Dolních Rakous na místo za pohankou, kočují za zlatobýlem.

Mimo popsané medonosné rostliny jsou ještě mnohé jiné, které více nebo méně medují. Na příklad; fenykl, tymián, šalvěj, hadinec, bodlák, šafrán, jíva.

Každý kraj má svoje zvláštní medonosné rostliny, a ty má každý včelař znát, aby dle jejich vzrůstu a doby květu zařídil svůj postup. Rovněž jest důležité, aby znal rostliny, s kterých donášejí včely med listový, jelikož snůška tohoto medu bývá tak vydatná, že předčí všechny ostatní snůšky. Při této příležitosti prosím všechny čtenáře, aby nemluvili nikdy o medu mšicovém, nýbrž o medu listovém; otázku „proč?“ každý čtenář si zajisté sám zodpoví.

Je-li čtenář v pochybnosti, zda-li některá rostlina jeho okolí meduje, užije velmi jednoduchého prostředku, aby se o tom přesvědčil. Jest to

zkouška nehtem.

Ukazuji ji vždy při kursech. Jeden posluchač pochyboval o medování zlatobýlu. Neodíral jsem mu, ale zavedl jsem přítomné k záhonu, na kterém jsem pěstoval zlatobýl. Chytili jsme sbírající včelu. Požádal jsem jednu dámu, aby nastavila nehet od palce, zmáčkl jsem včele zadeček a ihned se na nehtu objevily kapky. Prosím, slečno, ochutnejte! Kapka chutná sladce. Nevěřící posluchač chytil sám jednu létavku a podrobil ji podobné zkoušce; s ním zkoušeli i jiní a uvěřili, že zlatobýl, v slunečné poloze pěstovaný, meduje, a to velmi hojně.

Popsanou zkoušku provádím všude ve svém obvodu, chci-li se přesvědčiti, zda některá rostlina meduje. Proč dělám tuto zkoušku na nehtu? Protože ho mám stále „při ruce“ a protože tuto zkoušku konáme v době, kdy se ruka potí a tím by i med dostal zvláštní příchuť. Nehet jest vždy čistý, nepotí se a proto se k tomuto účelu výborně hodí. Zkus i ty!

 

<<< předchozí díl

následující díl >>>

 

Včelař Obecný
www.vcelarobecny.cz

 

Další články z této série

 

  Veškerá práva vyhrazena!